Kamil Bouška, Oheň po slavnosti

Pátek, 25. Únor 2011 in Připravujeme

Mapa
Bílá místa v příhraničních oblastech
mají popraskaný povrch.
Pod nimi leží voda. Obrysy jsou dané.
Hned za prahem ční až k nadhlavníku vysoká stěna –
dřevěná šatní skříň v barvě písečných pláží,
ve které paměť má svou zátoku v podobě fotografických alb.
Řasy a chaluhy v zátoce do hladiny převlékají dno s jeho neviditelnými rybami.
Hlavní město je kousek odtud.
Po celé rozloze okrové linoleum.
Směrem ke středu tmavne měkkými stíny, mezi pohořím,
které je popsané názvy literárních děl.
Jeho svahy tvoří profil pobřeží, orámovaného šedomodrým zábradlím,
za kterým končí mapa. Moře už není vidět.

Obyčejná věc
To je balkón.
Suchý a strnulý visí ve vzduchu.
Slunce ještě tepe ve světle béžových stěnách.

Z robustních nádob rozmístěných po obvodu se květy a listy
červeně pnou ke světlu.
Popadané okvětní plátky chladnou
na pravidelných čtvercích
kachlové podlahy.
Růst je rval, když se oči nedívaly.

To je balkón.
Na zemi, několik metrů pod ním, tráva.
Vítr v ní ustrnul, suchý a monotónní,
jak Persefonin pohled.

Žaluzie
Visím ve stálé pokojové teplotě a den saju ze skla –
je plný pěny, jako příliv, jako ty prsty, které mě otvírají
a rozvinou mezi plastovými rámy.
Události za oknem neruší moje rovné pruhy.
Světlo mnou proplouvá do bytu jen na dobu určitou
a za sebou vleče jepičí křídla,
křehká, jako ty prsty, které mě sevřou
na konci každého dne
a se světlem zlomí i moře na konci své linky.

Podlaha v patrovém bytě
Tupě dýchám pod linem, bez přitažlivosti,
bez pouta.
Světlo se vrhá do místnosti oknem nade mnou
a stíny stékají z nábytku.
Tvrdá, plochá a studená, neznám stud a všechno, co vyteče, se po mně rozlije.
Život přitéká dveřmi. Předsíň jej zvedne z nekonečného prostoru jako vlnu,
jako by mě chtěl utopit, když se pokouší o tělo.
Zespoda je vždycky bosý, a proto se rychle obouvá do pantoflí.
Klouže od stolu k posteli, nějaký neklid věčně cuchá jeho obrysy.
Postupem času rozšiřuje svůj objem
a začíná v sobě městnat chuchvalce
smutného vlákna.
A pak ke mně padají cáry umírajících pachů, odstřižky nehtů, vlasy a chlupy,
stále víc a častěji.
Sklání se ke mně, jako bych mohla zvednout ruce
a na chvíli zadržet
řídký pád.
Nevím, jaké to je. Stěny mě drží nad zemí, ale vím, že potom se otvírají okna.

Prázdný sál
Kouřová clona ledabyle rozvěšená po nábytku –
není to secese. Bezbarvé oči, skleroticky roztroušené hlasy.
Slova kopírují zvuk sody právě
rozlévané do sklenic.
Nedělní odpoledne líně převaluje
hořkosladkou chuť kávy na patře
a píseň vláčně sedá do židlí
k mlčenlivému mramoru:
tentokrát je to modrý samet, už trochu obnošený, ale neztratil půvab –
v kom se zavine, kde dozní tichý šum?
Stropní světla pohlcují den i noc –
kutálím oči po lesklé podlaze
zpět do důlku.
Prázdný sál hltá jejich dráhu.

Ukázka z připravované sbírky Kamil Bouška, Oheň po slavnosti. Fra vydává na jaře 11.